Kroky administrativy Donalda Trumpa v poslední době směřují k obchodní válce – tvrdí většina komentátorů a předhánějí se v analýzách, na koho dopadne novinka v podobě amerického ekonomického protekcionismu nejvíce.
Bohužel, takové analýzy jsou velmi náročné a často prováděnou pouhou analýzou struktury zahraničního obchodu není možné se dobrat plastického obrazu dopadů. Zahraniční obchod je totiž oblastí, jež nevede k lineárním výsledkům.
Příkladem budiž pár let stará snaha mezinárodního společenství omezit prostředky, které má k dispozici Irán tím, že bude uvaleno embargo na dovoz iránské ropy do ostatních států. Prvním vtipem bylo, že embargo se netýkalo států, které byly na iránské ropě závislé, takže jejich obchody nijak omezeny nebyly. Zbytek iránské ropy nebyl na trhu volně, ale obchodována byla – mimo standardní obchodní kanály a za zlato nebo potraviny, což bylo pro Irán sice méně pohodlné, ale zásadně to jeho aktivity nezbrzdilo.
Je naprosto jisté, že čínská a evropská ocel se, za vyšší ceny, dostane do USA tak jako tak a je jen otázkou, jak moc na tom vydělají jednotlivé společnosti, které momentálně ocel a hliník vyrábí a kolik dostanou překupníci. Pro Trumpa je to ale cenné vítězství a splnění jeho předvolebního slibu, takže si může udělat čárku. Obchodní válka totiž není nijak velkého rázu. USA jsou na žebříčku otevřenosti ekonomiky k zahraničnímu obchodu velmi vysoko – konkrétně jsou, podle dat Světové banky, kolem 20. místa v objemu cel, uvalených na export.
Oproti tomu Čína, jež je situací nejvíce pohoršena, je kolem 70. místa, v podstatě za většinou zemí EU. Z evropských států nemá nižší cla, oproti USA, žádný. Objem dovozů z Číny do USA byl v loňském roce 505 470 mil. USD, a pokud tedy USA uvalily cla na cca 35 mld. USD, bavíme se o výrazně méně, než 10 % objemu vzájemného obchodu. Žádná katastrofa, jak se ji snaží ukazovat protitrumpovsky naladěná média, se nekoná.
Trump však touto politikou může sledovat ještě jeden záměr, a tím je faktická eliminace vlivu prohlubujícího se úrokového diferenciálu mezi dolarem a ostatními měnami. FED totiž nakonec zůstal v utahování monetární politiky osamocen a bude v něm dále pokračovat. Ostatní centrální banky buď uvolňují dále (Čína), nebo s utahováním rozhodně nespěchají (ECB nebo BoE). To by za normálních okolností vedlo k tomu, že by peníze začaly téct za vyšším výnosem do USA (srovnej minimální výnos = 0 v EU a minimální výnos = 2 % v USA), a to by začalo posilovat dolar. To ale Trump nechce. Jeho výroky na adresu silného dolaru jsou dobře známy a Trump se jimi nikdy netajil. Používá je navíc hlavně v době, kdy potřebuje rozlet dolaru zpomalit. Navíc si je buď on, nebo jeho poradci vědom toho, že síla pouhých slov postupně na trhu klesá a je třeba přinést nějakou akci – a tou může být uvalení cel na část dovozů a destabilizace světového obchodního systému.
Pokud bychom chtěli být velkými konspirátory, můžeme se dokonce ptát, jestli jeho současná snaha není pokusem o řízenou a Spojenými státy spuštěnou korekci na globálním trhu, která je podle stále většího počtu ekonomů už za dveřmi. Jiné ale tvrdí, že nic předraženého není a akcie mohou v USA růst ještě dále. Podobně je svět rozpolcený v otázce amerických dluhopisů. Co se bude dít dále, bude zajímavé sledovat. Pokud by ale USA byly schopné spustit recesi v okamžiku, kdy na ni budou jako jediné připravené, bylo by to pro ně určitě příjemnější, než pro zbytek světa.