Itálie se pomalu, ale jistě stává hlavním zdrojem evropské bolesti. Problémem jsou v poslední době italské banky, trpící velkým poměrem nesplácených úvěrů, tedy i potenciálním masivním ztrátám z jejich odpisů. Nejistotu trhu navíc ještě podporuje politická nestabilita, jež se naplno vyvalila po referendu z minulého týdne.
Itálie se zmítá v hluboké krizi. K vleklé ekonomické a finanční se v poslední době přidala ještě politická. Dosavadní premiér Renzi totiž nestátnicky spojil v období zuřící krize svou politickou budoucnost s úspěchem referenda o změně rozložení sil mezi komorami parlamentu. Italové, kteří si referendum vyložili jako možnost svrhnout ne zrovna oblíbenou vládu, odmítli změnu ústavy v poměru 60:40 a tím donutili dosavadní vládu k demisi.
Renzi si ještě vymohl, že odstoupí až po schválení rozpočtu na příští rok a po jeho schválení složil do rukou prezidenta svou funkci. Nový kabinet má před sebou velmi náročný úkol – musí italský finanční sektor vyvést z hluboké krize, což nebude vůbec snadné.
Italové, kromě problémů se svými bankami, čelí ještě problémům s evropskými pokyny pro záchranu bank. Ještě před schválením nových regulí nebyla záchrana bank až tak složitá. Banky dostaly od států peníze, které mohly použít na svou záchranu. Po novu už tomuto postupu musí předcházet záchrana z vlastních zdrojů – banku tedy jako první rekapitalizují její akcionáři, následně držitelé dluhopisů, po nich následují velcí vkladatelé (sahá se na vklady nad 100 tis. EUR) a až pak přichází na řadu vlády a s nimi daňoví poplatníci.
Bohužel pro Italy, zatímco obvykle jsou držitelé dluhopisů hlavně banky a investiční fondy, v Itálii je velmi populární kupovat dluhopisy bank i mezi malými soukromými investory. Itálie tedy, pokud bude zachraňovat banky pomocí postupu bail-in popsaného výše, bude muset v podstatě zkonfiskovat peníze malým investorům, což bude extrémně nepopulární a taková vláda v Itálii, pověstné velmi krátkou životností vlád, nebude u moci dlouho a budeme opět v kolotoči vlád, jež se budou střídat jako na běžícím pásu.
Banky tedy potřebují jednat, ovšem vzhledem k tomu, že jedna vláda padla a další se bude rodit na současné platformě těžko, nemají s kým. Zkouší tak jednat s evropskými institucemi, ty však mají zapovězeno pomáhat napřímo, a tak se bloudí v kruhu a není z něj příliš cesta ven.
Za normálních okolností by bylo řešením vypsání předčasných voleb. Ty však hrozí jen další eskalací problémů. Italové mají slabého ekonomického růstu plné zuby a viní z něj vládu. Hledají proto často protestní strany a v Itálii z tohoto fenoménu silně těží Hnutí pěti hvězd rockera Beppeho Grilla. Ten se však na jednání o záchraně bank hodí velmi stěží. Jedním z bodů jeho programu je odchod Itálie z EU a návrat k liře, kterou plánuje masivně oslabit, aby se Itálie zbavila obrovských zahraničních dluhů.
Itálie se tak dostává do pozice, z níž nevede bezbolestná cesta. Nový premiér má před sebou složitý úkol, vyjednat podmínky státní pomoci bankám, ale zároveň nesmí dovést zemi k mimořádným volbám, které by za současných okolností znamenaly další prohloubení problémů Itálie.
Že je situace v Itálii vážná, naznačuje i velmi opatrný postup Evropské centrální banky. Ta už před referendem slíbila, že ať referendum dopadne jakkoliv, vstoupí na trh a bude kupovat italské dluhopisy, aby zabránila výraznějšímu růstu výnosů a z něj plynoucí fiskální krizi, jež by už Evropa zažehnala velmi stěží.
Mizérii italského bankovního sektoru velmi dobře ilustruje situace nejstarší banky v Evropě, Monte dei Paschi di Sienna. Ta už před několika týdny představila program na restruktaralizaci a záchranu. V jeho rámci potřebuje získat 5 mld. EUR dodatečného kapitálu (tedy upsat akcie za 5 mld. EUR). Banka už několik let nevydělává a stala se v podstatě černou dírou na peníze, do níž už chce dávat další peníze málokdo. Zatím banka získala cca 2 mld. EUR a dále se dostane těžko. Jednání s údajným investorem z Kataru, který měl do banky přinést až miliardu EUR, však troskotají na politické nestabilitě a obavách z mimořádných voleb a vítězství populistů. Ti by mohli investici snadno ohrozit nebo dokonce zmařit.
Přestože se to nezdá, v Itálii zuří masivní krize, která je velmi podobná té v Řecku. Jediným rozdílem je, že se zatím nepřelila do problémů státního rozpočtu, to je ale hlavně díky bohatýrským nákupům italských dluhopisů Evropskou centrální bankou. Ty byly dokonce na posledním zasedání ECB prodlouženy až do konce příštího roku, takže ECB bude Italy držet nad vodou až do konce roku 2017 a dost možná ještě dále.