Španělsko bylo v poslední době zdrojem nejistoty, jeho vývoj však naplno ukázal, jak slabá může být politická reprezentace státu, která svým úkolům nevěří a jak snadné může být prohospodaření emočního kapitálu, jenž spadne elitě do klína, v podstatě bez jejího přičinění.
Katalánsko o svou nezávislost bojuje léta. Poslední vláda, složená ze zástupců stran požadujících odtržení Katalánska, měla mandát k tomu, aby jednala se španělskou vládou o podmínkách odchodu ze Španělska a připravila zemi na tento krok. Jedním z dílčích úkolů bylo vypsání referenda, které mělo být jasným signálem, jestli si Katalánci přejí samostatnost, či nikoliv.
Chyba první – referendum v době hojnosti
První chybou, kterou katalánská vláda udělala, bylo spuštění referenda v okamžiku, kdy se Španělsku daří podstatně lépe, než v době, kdy kolem něj zuřila krize. Za španělskou vládu de facto ručí ECB programem OMT a tento odstrašující nástroj drží, spolu s programem QE, výnosy španělských dluhopisů nízko. Vláda tak nemusí ani zvedat daně, ani vynakládat zásadní úsilí ke zvýšení jejich výběru, což se ukázalo tak nepopulární u nás, kde se zhmotnilo ve formě EET.
Španělům navíc roste HDP, klesá míra nezaměstnanosti (ze 26 % na 16 %), rostou mzdy a tedy roste životní úroveň při slabé inflaci. Tento stav je extrémně nevýhodný pro hluboké změny – mnoho lidí volí raději holuba v hrsti, než vrabce na střeše.
Chyba druhá – silná opozice proti odtržení
Z výše popsaného vyplývá, že velká část země měla hodně co ztratit a nebyla moc ochotná jít do velkého rizika, ztráta by pro ně byla příliš velká. Navíc, opozice ukázala rozumný přístup a zastáncům setrvání jakožto součást Španělska doporučila zůstat doma, referendum bojkotovat, a tak mu nepřidávat více legitimity, než bylo nutné.
Reálně tak referendum dopadlo, jak muselo – téměř 90 % hlasů bylo pro odtržení (což vypadalo divně, ne jako funkční referendum) při účasti kolem 40 %, což je zoufale málo na to, abyste odtrhli stát od předchozího celku.
Opozice tak sehrála svou roli velmi dobře a výrazně oslabila snahu o odtržení. Navíc, EU zahájila rádiový klid a její prohlášení směrem ke Kataláncům nedávala mnoho informací, na něž by mohla separatistická vláda reagovat. Jediné, co bylo jasné, byl status Katalánska k EU, které nemohlo počítat s tím, že by bylo členským státem EU a že by mělo euro, což by Kataláncům vadilo.
Chyba třetí – boj bez spojenců
Katalánská vláda zoufale podcenila (nebo opomněla) mezinárodní podporu. Katalánsko nemělo v podstatě žádnou mezinárodní podporu, nikoho, kdo by se na mezinárodní scéně za novou vládu postavil, a to byl rozhodující moment. Oponentní byli velmi silní – Španělsko mělo velké sympatie Bruselu, který odmítl jakkoliv reagovat i na velmi tvrdé potlačení referenda, jež by bylo v kterékoliv jiné zemi důvodem k tvrdému odsouzení, pokud ne zvažování sankcí. Tady ale nebyl nikdo, kdo by se Katalánců zastal na mezinárodní scéně, dokonce ani mimo Evropu, jež držela na své poměry velmi dobře basu.
Chyba třetí – prohospodaření emočního kapitálu
Přesto zde byl jeden moment, jenž mohl výrazně pomoci zvrátit všechno, co bylo napsáno výše – madridská vláda, zřejmě vědoma si nulové mezinárodní podpory Katalánců, zasáhla velmi tvrdě proti lidem, hlasujícím v referendu. Tento moment byl zásadní. Pokud by katalánská vláda byla opravdu připravena vyhlásit samostatnost a měla k tomu vyjednané mezinárodní podmínky, emoční náboj, který v té době ve světě byl, by zcela nepochybně pomohl k uvedení událostí do pohybu.
Bohužel, nic z toho se nestalo. Katalánská vláda, evidentně ztrapněná tím, že mají ideální podmínky, ale jsou nepřipravení, neudělala nic, navzdory demonstracím, které mohly mít sílu prosadit nový stát. S tím, jak ale odkládali své kroky, ztráceli katalánští politici podporu. Pokud stát opravdu chtěli, měli ho vyhlásit hned po referendu, ale z jejich strany neustálé výzvy k jednání nemohly přinést nic. Madrid se s každým dnem od referenda bál méně a byl si jistější svou pozicí.
Chyba čtvrtá, největší
K čemu jsou ozbrojené složky, dnes už mnoho lidí zapomíná. Bohužel, v případě Katalánska bylo vidět, že proti policii, která přijela potlačit referendum, neměl kdo Katalánce bránit. Hasiči odvedli velký kus práce, jejich snaha a zranění však vyšla naprázdno. Barcelonská vláda neměla k dispozici nic, čím by mohla reálně pomoci vznikajícímu státu a ten tak byl vydán na milost a nemilost Madridu, jenž měl zkraje obavy, ale postupně opanoval situaci.
Chyba pátá, definitivní
Poslední chybou, kterou udělali katalánští představitelé, bylo opožděné vyhlášení nezávislosti. Dali Madridu poslední trumf do ruky, aby mohl definitivně ovládnout situaci a navíc mu dali dost času na přípravu. Madrid tak jednal, jak musel – odstavil od moci vládu, která navíc prchla ze země, aby se nedostala do vězení. Tím znemožnila nejen sebe, ale hlavně celou myšlenku katalánské nezávislosti.
Co bude dále?
Velmi pravděpodobně nebude nic. Katalánci přijdou o velkou část svých výsad a budou těsněji přimknuti ke Španělsku, od něhož se chtěli odtrhnout. I nadále budou platit španělské dluhy ze svých kapes, z Katalánska odejde část firem, situace na tamním trhu práce se tak zhorší. Myšlenka odtržení byla hluboce zdiskreditována a jakýkoliv pokus o její obnovení bude těžko překonávat pachuť z událostí posledních dní.
Osobně se domnívám, že Madrid bude, s ohledem na amatérismus celého pokusu, poměrně shovívavý a aktéři se budou moci vrátit domů s minimálními tresty, pokud nějakými. Zde si vítěz může dovolit být velmi velkorysý.
Nová vláda bude velmi pravděpodobně prošpanělská, volby tak jen potvrdí to, co Madrid potřebuje.