Trhu dlouho radost z rodící se vlády v Itálii nevydržela. Protestní Hnutí pěti hvězd a Liga (dříve Liga severu, vedená o Matteem Salvinim a Silviem Berlusconim) oznámily, že dosáhly výrazné shody na tom, jak bude vypadat programové prohlášení nové italské vlády.
Italové volili v posledních volbách velmi neobvykle, dosavadní vládní strana propadla a do popředí se dostaly strany, které hlásaly velmi odlišnou politiku od předchozí vlády premiéra Renziho. Hlavním tématem sice nebyla ekonomická krize, ale spíše krize migrační, přesto se povedl novinářům velký úlovek.
Na veřejnost se dostal materiál, podle něhož by měla vláda, mimo jiné, požadovat odepsání dluhopisů, které nakoupila ECB v rámci programu QE. Itálie by tak při splnění požadavku nemusela splatit cca 250 mld. EUR, což by její dluh snížilo o přibližně 10 procent a poměr dluhu k HDP by klesl ke 110 %. Pro Itálii by to byla příjemná injekce, mnoho by ale nevyřešila.
Takový postup je však silně v rozporu v podstatě s jakoukoliv úvahou o roli centrální banky a její monetární politiky v dnešní ekonomice. Když ECB v roce 2015 oznámila, že bude nakupovat dluhopisy členských států euro zóny a institucí EU, byla jednou z největších výhrad právě obava, že by mohlo dojít k faktické monetizaci dluhu a tedy k tištění peněz na pokrytí dluhů nezodpovědných vlád. Trhu trvalo nějakou dobu, než se s existencí QE smířil a obavy z možného odpuštění dluhu, jež ECB může teoreticky uhradit emisí nových eur, na nějakou dobu EU opustily.
S tímto požadavkem však obavy opět rostou a ukazují se docela platné. Itálie zvolila strany, které budou směrem k Unii a jejím institucím vystupovat výrazně jinak, než předchozí vláda premiéra Renziho a podobné požadavky se mohou objevit i z dalších států, spojené s pohrůžkami o referendu o odchodu z EU.
Proti takovým úvahám bude ostře vystupovat hlavně Německo, jehož postoj k současné expanzivní monetární politice je silně formován vzpomínkou na to, jak vypadá bezuzdná monetární politika, kterou Německo zažilo v dobách Výmarské republiky a na její katastrofální dopady, jež vyústily příklonem k extremistickým stranám před 2. světovou válkou. Němci jsou silně nespokojení už se současnou situací v EU a jejich odpor k podobnému postupu by znamenal, že se EU bude opět štěpit. QE nakupovala v podstatě všechny dluhopisy, co byly v EU v posledních měsících vydány a ani další země nemusí časem v těchto požadavcích příliš váhat. Zvláště, pokud by se zemí s podobným uvažováním našlo více.
To, co může vypadat dnes jako utopie, může být za pár měsíců či let realitou. O programu QE se v dobách před 15 lety také ani neuvažovalo a trhy, které jsou po roce 2008 a 2012 velmi opatrné na to, co označí za nemožné, jsou mnohem ostražitější, než dříve.
Až přijde oficiální požadavek na takový krok, bude záležet silně na dvou věcech: na tom, kdo bude guvernérem ECB a jak silné bude Německo v rámci Unie. A také kolik států se přidá na stranu Itálie a její nové vlády.