Korsika je nádherný středomořský ostrov s pěknou přírodou, plný malebných zákoutí a historických památek. Vše tu má své kouzlo a atmosféru. Dnes se vydáme na jedno z jeho fascinujících míst, které však nepatří k hojně navštěvovaným a naštěstí jej zatím nepohltila komerce.
Od té doby, co jsme opustili parkoviště, už uběhlo několik minut. Nenápadná šipka nás mezitím zavedla na nepříliš udržovaný dvorek a zahrádku oprýskaného rodinného domku. Rodinka, rozesazená v křesílkách u stolku, živě debatující a pojídající grilované maso, se však nezdá být nijak zaskočena.
„Araghju?“ ptám se. Kývají hlavou a muž s mastnou pusou povzbudivě kyne napůl ohryzaným kuřecím stehýnkem kamsi nahoru. Krčím rameny a jdeme dál. Není to poprvé, kdy nás na Korsice zavedla turistická stezka přímo na soukromý pozemek u domu. Prodíráme se po úzké cestičce mezi křovinami, opouštíme zahrádku a pokračujeme do kopce. Začíná to být náročnější, terén se postupně stále více zdvihá a je čím dál kamenitější. Vůbec netuším, jak daleko ještě půjdeme, ale je jasné, že ukazatel ve vesnici s nápisem „150 m“ byl více než optimistický. A stejně tak vlastně nevím, co přesně tam nahoře je. V průvodci se píše o „zřícenině pevnosti z doby bronzové“, představuji si tedy sotva znatelné zbytky nějakého hradiště.
Ale zatím se nezdá, že by bylo někde před námi. Na obloze není ani mráčku, slunce praží bez slitování a z rozpáleného kamení sálá horko. Po deseti minutách chůze jsme úplně zpocení. Osvěžujeme se vodou z láhve. V batůžku jí mnoho není, zásobu jsme asi trochu podcenili. Na úzké stezce se v protisměru objevuje jiný mladý pár.
„Jdeme správně k pevnosti?“ zkouším to na ně anglicky. „Ano, pořád nahoru, už to není daleko!“ odpovídají téměř sborově a na okamžik mám pocit, jako bych v jejich očích zahlédl záblesk škodolibosti. Ale proč? Určitě se mi to jen zdálo.
Povzbuzeni pokračujeme dál. Dalších deset minut však uplynulo a před námi je pořád jen prudký kamenitý kopec. Terén je čím dál krkolomnější, klopýtáme po sotva znatelné strmé stezce. Že jsme se neztratili dokazují jen místy hrubě přitesané skalní stupně. Vždy, když si už už myslíme, že jsme na vrcholu, se za „falešným“ horizontem objevuje další stoupání. Vysoko na obloze krouží nějaký dravec a hlavou mi probleskne myšlenka, jestli tu nežijí supi.
Jsme už pěkně unavení a propocení, když se terén konečně trochu narovnává a nám se otevírá širší výhled. Mimoděk strnu. Vím, už tady před námi byly stovky, možná i tisíce lidí, ale v tu chvíli jsem pochopil, jak se asi cítil Hiram Bingham, když poprvé spatřil Machu Picchu. Něco takového jsem zkrátka nečekal. No dobře, Machu Picchu je mnohem větší a výš, ale stejně…
Na plošině před námi stojí majestátní pevnost s mohutnými zdmi, jejichž tloušťku odhaduji kolem dvou metrů a výšku asi tak čtyři metry (jak se později ukazuje, odhad je docela správný). Jsou dovedně seskládány z na první pohled neopracovaných, nebo jen mírně upravených kamenů. Nad úzkou, ale dobrých deset metrů dlouhou vstupní chodbou se klenou zbytky mohutných žulových překladů. Únava z nás rázem padá a ohromeně vstupujeme dovnitř. Uvnitř pevnosti je jakési nádvoří, rozvaliny věže a několik místností. Vylézáme na zdi, menší místnosti vypadají takto svrchu trochu zvláštně, neboť vzhledem k síle zdí se zdají být jen malými komůrkami mezi kamením.
Podle tištěného průvodce pevnost postavili zdejší pastevci před nějakými 4 tisíci lety. V takových okamžicích člověk začíná pochybovat o duševní příčetnosti buď oněch zmíněných pastevců, nebo současných archeologů či autorů turistických průvodců. Jak, a zejména proč, by chudáci pastevci stavěli takové kamenné monstrum kdesi na těžko přístupném vrcholu hory? Že by neměli nic jiného na práci? Ano, byla to těžká doba, sousední kmeny spolu válčily a na ostrov občas připluli různí nájezdníci. Ale na co tak silné zdi? Proti dubovým oštěpům se zvýšenou průrazností?
Připadá mi to podobně nesmyslné, jako kdyby něco takového postavili bačové na Valašsku nebo někde ve slovenských horách. Spíše se zdá, že stavitelé i jejich nepřátelé byli trochu vyspělejší, než si myslíme, a ke stavbě měli nějaký pádný důvod.
Každopádně místo působí velmi majestátně. Mezi zdmi se prohání vítr, ale jinak je úplné ticho, dodávající stavbě na mystice a magičnosti. Výhled po okolí je fascinující. Do vnitrozemí pokračují skalnaté kopce porostlé macchií, na druhou stranu spadá svah do nížiny, která o několik kilometrů dál přechází v moře, zahalené do lehkého oparu. Pobřeží a zátoka Porto-Vecchio leží před námi jako na dlani. Chytře to ti starověcí šikulové vymysleli, odtud je skutečně přehled. Za dobrého počasí – což je na Korsice často – museli vidět každou větší loď, pokoušející se přistát u břehu.
Plni dojmů a myšlenek se po prohlídce pomalu vydáváme zpátky. Asi v půli cesty dolů vidíme dvojici, která se těžce škrabe proti nám. Jsou propocení a vypadají unaveně. „Vede tudy cesta k pevnosti?“ ptají se. „Ano, pořád nahoru, už to není daleko!“ říkáme oba téměř sborově a snažíme se, aby v našich hlasech nebyla ani stopa škodolibosti. Nebe je modré, slunce pálí a vysoko na obloze krouží dravec.
Kde pevnost najdeme?
Monumentální prehistorická pevnost zvaná Casteddu d’Araghju (někdy také Castellu d’ Araggiu apod.) leží nedaleko města Porto-Vecchio a patří mezi největší a nejzachovalejší svého druhu na Korsice. Bývá většinou přičítána tzv. Torreánům, avšak odborníci v tom nejsou zajedno. Nejčastěji je datována do roku 2 000 př. n.l., objevuje se však i časové určení mladší (minimálně ale 1 600 př. n.l.) nebo naopak starší (až 3 000 př. n.l.). Objevena byla teprve v roce 1967. Mnoho předmětů nalezených v pevnosti a okolí je vystaveno v muzeu v Sarténe.